Léčba myokarditidy a ZKMP je poměrně komplikovaná, což je zapříčiněno mnoha faktory. Navíc je stále předmětem intenzivního výzkumu.
V současné době tedy léčba myokarditidy a ZKMP sestává především ze symptomatické a podpůrné léčba a restrikce fyzické zátěže. V léčbě srdečního selhání a arytmií se uplatňují postupy navržené Evropskou a Americkou kardiologickou společností, jejichž součástí je jak léčba farmakologická, tak i využití ICD a mechanické podpory orgánů u fulminantně probíhajících myokarditid . I přesto má léčba srdečního selhání u těchto onemocnění svá specifika, např. v prokázaném protektivním účinku některých léků nebo jejich nepříznivém dopadu na prognózu pacienta.
Specifická, hlavně imunosupresivní terapie, se odvíjí dle výsledků EMB. Dalšími zkoumanými možnostmi jsou imunoglobuliny, imunoadsorpce a interferony.
U pacientů je vždy indikována přísná restrikce sportu a namáhavých fyzických aktivit. U sportovců i nesportovců je minimální doba této restrikce šest měsíců, a to za předpokladu, že došlo k normalizaci srdeční funkce, nevyskytují se u pacienta klinicky významné arytmie a nemocný je již bez obtíží. Navyšování zátěže by mělo být pozvolné. U experimentu s myšími modely byla úmrtnost myší vyšší ve skupinách, které v akutní fází myokarditidy zaznamenaly zvýšenou fyzickou aktivitu (67–72 % u „cvičících“ a 4–40 % u „necvičících“).
Léčba srdečního selhání u myokarditidy i ZKMP by se dle zdrojů měla řídit doporučeními kardiologických společností. Na základě výsledků studií byl ale prokázán pozitivní nebo naopak negativní účinek některých medikamentů na prognózu a zánětlivé změny a remodelaci myokardu.
Základ léčby tvoří ACE-inhibitory, eventuálně sartany, betablokátory (v akutní fázi podávané až po stabilizaci stavu pacienta), diuretika a antagonisté mineralokortikoidních receptorů.
K udržení adekvátního srdečního výdeje je v některých případech indikován dopamin nebo dobutamin.
Rozporuplné je v případě akutního srdečního selhání u myokarditidy užívání digoxinu.
V léčbě arytmií nejsou zatím nevrženy žádné konkrétní postupy. Jejich léčba přístrojovou technikou je problematická, protože arytmie mohou po akutní fázi nemoci samy vymizet.
a ve zdrojích je tedy v akutní fázi nemoci při indikaci přístrojové korekce arytmií doporučován spíše zdrženlivější postoj.
Pro léčbu tromboembolismu u myokarditidy také neexistují žádné specifické směrnice a řídí se tedy podle doporučení kardiologických společností.
V České republice z bakteriálních původců převládá Borrelia burgdorferi, která je léčena třítýdenními dávkami cefalosporinů 3. generace, podávanými intravenózně. I u ZKMP tato léčba vedla ke zlepšení srdeční funkce.
Léčba antivirotika má u velké části pacientů dle zdrojů jen velice omezený význam. Jejich příznivý účinek byl zaznamenán zejména u nemocných léčených v iniciální fázi virové infekce.
Antivirotika mohou být dle zdrojů zvážena u pacientů, u kterých i přes léčbu srdečního selhání nedošlo ke zlepšení funkce LK nebo jako prostředek ke zmírnění symptomů srdečního selhání.
Tato část léčby je v současné době stále předmětem výzkumů, které se zaměřují jak na léčbu akutní myokarditidy, tak i její chronické formy. Jejich závěry jsou ovšem často odlišné nebo jsou konkrétní druhy terapie vhodné pouze pro určité skupiny pacientů, např. imunosupresivní terapie.
V následujících podkapitolách je obsažen popis čtyř druhů imunologické léčby, které jsou u myokarditidy a ZKMP vyšetřovány – léčba imunoglobuliny, imunosupresivní terapie, imunoadsorpce a léčba interferony. U každého druhu léčby jsou uvedeny výsledky zatím největších provedených studií.
K tomuto druhu terapie se přistupuje u fulminantně probíhajících myokarditid, pacientů v kardiogenním šoku s hemodynamickou nestabilitou navzdory optimální léčbě. Slouží jako „most k uzdravení nebo transplantaci“.
Z mechanických podpor jsou užívány levostranné či oboustranné srdeční podpory a extrakorporální membránová oxygenace (ECMO).
K transplantaci srdce se přistupuje v případech pokročilého srdečního onemocnění doprovázeného výraznými obtížemi pacienta, kdy jsou již vyčerpány všechny možnosti farmakologické a nefarmakologické léčby.
Celosvětově je zhruba 45 % transplantací provedeno kvůli idiopatické DKMP a 8 % kvůli myokarditidě. V ČR je nejčastější příčinou srdeční transplantace DKMP s 49,2 %.
Určit prognózu myokarditidy a ZKMP je obtížné, protože závisí na celé řadě různých faktorů, včetně věku a typu nemoci. Nejvyšší mortality a nutnosti srdeční transplantace dosahuje GCM s 48-89 %. U HIV/AIDS pacientů s myokarditidou je tato hodnota 15-55 % a obdobná je u srdeční sarkoidózy se 17-48 % desetiletým přežitím. U srdeční sarkoidózy a GCM je prognóza ovlivněna i včasným začátkem imunosupresivní terapie.
Prognóza pacientů závisí samozřejmě na klinické prezentaci, NYHA třídě, tíži systolické dysfunkce levé či pravé komory, EKG nálezu, u kterého bylo prodloužení QRS komplexu asociováno s vyšším rizikem mortality nebo srdeční transplantace a také na hodnotách laboratorních parametrů – troponinu, BNP apod. Dobrá bývá prognóza u pacientů s mírným průběhem nemoci a zachovalou EF LK.
Jako prognosticky významné byly popsány i nálezy z CMRI (konkrétně LGE) a výsledky EMB.