Klasifikace myokarditidy a ZKMP není dosud zcela ustálená a vyvíjí se s přibývajícími znalostmi o etiologii a patogenezi onemocnění. Existuje několik klasifikací, které se mohou navzájem kombinovat.
Nejčastěji používané je klinicko-patologické hodnocení, kombinující histopatologický nález s klinickým obrazem nemoci. Podle délky trvání se myokarditida obvykle dělí na akutní a chronickou. Některými autory je kategorie chronická myokarditida nahrazován názvem ZKMP.
Jako perimyokarditida se označuje myokarditida spojená se zánětem perikardu.
Samotná ZKMP přesnější klasifikaci nemá. Je nejčastěji klasifikována podle výsledků EMB, tedy dle přítomnosti či absence původce a zánětu.
Fulminantní myokarditida je vzácnější formu myokarditidy, která je charakteristická rychlou progresí onemocnění. Pacienti se prezentují akutním srdečním selháním až obrazem kardiogenního šoku a dochází k rychlému poklesu EF LK.
Akutní myokarditida je „klasická“ forma myokarditidy, která se od fulminantní formy většinou liší mírnějším iniciálním průběhem a často i pozvolnější manifestací obtíží. Vlastní myokarditida se obvykle dle zdrojů projevuje srdečním selháním, arytmiemi či bolestmi na hrudi mimikující AKS.
U chronické myokarditidy se jedná o dlouhodobé postižení myokardu zánětlivým procesem. V případě, že je tento proces spojen se systolickou dysfunkcí a dilatací LK, označuje se jako ZKMP.
Eozinofilní myokarditida je vzácný typ myokarditidy, který je většinou vyvolán hypersenzitivní či alergickou reakcí.
Etiologie eosinofilní myokarditidy zahrnuje rozmanité agens. Jedná se o antibiotika (penicilin, sulfonamidy, cefalosporin a další), antipsychotika (klozapin), nesteroidní antiflogistika (indometacin), diuretika, některé ACE-I (kaptopril a enalapril), digoxin, dobutamin, vakcinace proti neštovicím a další. Nelékové příčiny eozinofilního postižení srdce jsou parazitární infekce, některá systémová onemocnění (hlavně syndrom Churg-Straussové) a hematologická onemocnění, různorodá maligní onemocnění a idiopatické hypereozinofilní syndromy.
Nejdůležitějším léčebným opatřením u nemocných s eozinofilní myokarditidou je odstranění vyvolávající příčiny, pokud je známá. U většiny nemocných s neinfekčním typem tohoto typu myokarditidy je indikována imunosupresivní léčba sestávající především z kortikosteroidů.
Velkobuněčná myokarditida (GCM) je vzácná forma myokarditidy většinou s dramatickým průběhem a život ohrožujícími komplikacemi. Je charakterizována histopatologickým nálezem obrovských mnohojaderných buněk, infiltrací eozinofily a T-lymfocyty a nekrózou kardiomyocytů. Definitivně je tato diagnóza potvrzena až EMB.
Často se jedná o smrtelné onemocnění, které se prezentuje fulminantní formou až přechodem do kardiogenního šoku.
Kombinovaná imunosupresivní léčba zahrnuje dle zdrojů obvykle kombinaci kortikosteroidů s azathioprinem či mykofenolátem a cyklosporinem. U většiny pacientů je kvůli vysokému riziku úmrtí na maligní arytmie indikována implantace ICD. U řady nemocných je jedinou možností léčby srdeční transplantace.
Sarkoidóza je multiorgánové granulomatózní zánětlivé onemocnění. Histologický nález je v některých ohledech podobný GCM. I zde se mohou vyskytovat velké buňky, je ovšem pozorovatelé větší množství fibrózních změn, a především menší výskyt nekrózy myokardu a přítomnost dobře ohraničených granulomů.
Klinická manifestace srdeční sarkoidózy je rozmanitá. Prezentuje se srdečním selháním s obrazem dilatační či restriktivní KMP a arytmiemi.
V diagnostice srdeční sarkoidózy má důležité postavení CMRI a využívána je taktéž PET, kde je zánětlivá aktivita detekována pomocí akumulace18F-FDG.
Stejně jako u eozinofilní a GCM, i u srdeční sarkoidózy je hlavním léčebným postupem imunosupresivní terapie. Tato léčba je obvykle podávána v monoterapie či v kombinaci s jinými imunosupresivními léky, hlavně methotraxátem. U nemocných je v rámci léčby arytmií a prevenci náhlé srdeční smrti zvažována implantací trvalého kardiostimulátoru nebo ICD.
Kardiální postižení je u HIV pozitivních pacientů velmi častou komplikací, která se objevuje u 25–75 % pacientů. Etiologie myokarditidy u HIV pozitivních pacientů je nejasná.
Manifestace a klinický obraz HIV pacientů s myokarditidou je podobný jako u ostatních typů myokarditidy a zahrnuje také široké spektrum od asymptomatických jedinců až po případy prezentující se náhlou smrtí.
Léčba myokarditidy u HIV pozitivních pacientů není ještě standardizována, včetně léčby srdečního selhání, kde je ale doporučována standardní léčba srdečního selhání
Prognóza pacientů je obecně nejasná a často nepříznivá.
Myokarditida je spojována se značným množstvím autoimunních systémových onemocnění. Některá z nich byla zmíněna již v kapitole o eozinofilní myokarditidě (Churg-Straussová syndrom a HES). Vzhledem k jejich velkému množství jsou zde zmíněny pouze SLE, ulcerózní kolitida, Crohnova nemoc, celiakie a revmatická horečka.
Kardiální manifestace u SLE se vyskytuje u 50 % pacientů a myokarditida konkrétně u cca 10 %.
Obzvláště u celiakie bylo zaznamenáno nemalé zastoupení jak myokarditidy (4,4 %), tak IDKMP.
Chagasova nemoc je parazitární onemocnění vzniklé po nákaze parazitem Trypanosoma cruzi. Nejčastěji se vyskytuje v oblasti Střední a Jižní Ameriky. Podle WHO je celosvětově infikováno 8 milionů lidí.
Parazit je přenášen bodavým hmyzem z čeledi Reduviidae. Následně infikuje především svalové buňky (myokardu, hladkého i kosterního svalstva) a gangliové buňky. Při chronickém kardiovaskulárním postižení dochází k rozvoji tzv. Chagasovy kardiomyopatie.
Klinický obraz pacientů je tedy velmi rozmanitý. Léčba sestává především z antiparazitární léčby a léčby srdečního selhání a tromboembolismu. Prognóza je variabilní a vychází z míry kardiálního postižení, které je také hlavní příčinou mortality u infikovaných pacientů.