U myokarditidy je pacient léčen antibiotiky v případě, že je původcem bakteriální infekce. V České republice se jedná nejčastěji o bakterii Borrelia burgdorferi. Je přenášena klíšťaty a způsobuje lymeskou boreliózu. Léčba antibiotiky probíhá zhruba 3 týdny infuzí do žíly (intravenózně). Podávají se cefalosporiny 3. generace (ceftriaxon a další), tetracykliny (doxycyklin), peniciliny (amoxicilin) či erytromycin. U komplikovaných bakteriálních myokarditid, především lymeské, se podávají především velmi vysoké dávky penicilinu a cetriaxonu. Antibiotika se podávají především podle výsledku citlivosti na zjištěného bakteriálního původce. V některých případech jsou antibiotika podávána jako prevence sekundární (vedlejší) bakteriální infekce.

Obrázek 25: Molekula ceftriaxonu (autor: MarinaVladivostok)

Antivirotika měla mít podle odhadů odborníků v léčbě virových myokarditid významnou roli, ale výzkumy tento odhad nepotvrdily. Došly k závěru, že úloha antivirotik v léčbě virové myokarditidy je velmi omezená a že nemají tak výrazný účinek, jak se předpokládalo. Předpokládaný účinek měla antivirotika jen v případě, že byla podávána před infekcí nebo během prvních čtyř dnů infekce během tzv. virémie (viz tento odkaz). V této fázi nemoci se pacient do specializovaného centra, které se zabývá léčbou myokarditidy, většinou nedostane. V pozdějších fázích je účinek antivirotik malý a jejich užívání v pozdější fázi nemoci je individuální a ordinované např. v případě, že se stav pacienta zhoršuje a neodpovídá na standardní léčbu. Velmi malý účinek antivirotik v pozdějších fázích nemoci je zkomplikován také faktem, že ne proti všem virům existují antivirotika a také tím, že některá antivirotika mají velké množství nežádoucích vedlejších účinků.

Autor úvodního snímku: MarinaVladivostok