Diagnostika myokarditidy patří v kardiologii z mnoha důvodů k těm nejsložitějším. Jedním z nich je např. velká variabilita příznaků a projevů tohoto onemocnění, která zahrnuje celou škálu od asymptomatických pacientů až po případy srdečního selhání, kardiogenního šoku a náhlé smrti a také pacienty, u kterých myokarditida napodobuje ICHS. Neexistuje také žádné jediné vyšetření, které by stoprocentně diagnózu potvrdilo. Diagnostika tedy velmi často probíhá vylučovací metodou
K diagnostice myokarditidy/ZKMP se využívá řada vyšetření – EKG, ECHO, laboratorní známky poškození myokardu, CMRI a EMB.
Pacienti s myokarditidou, případně se ZKMP, mají různorodé obtíže a projevy nemoci. Až v 60 % případů předchází onemocnění nejčastěji virová infekce gastrointestinálního nebo respiračního ústrojí.
Projevy nemoci jsou bolest na hrudi, nevolnost, dušnost, horečka, chřipce podobné příznaky, bolesti kloubů a svalů, vyrážka (u hypersenzitivní reakce), periferní otoky, palpitace a synkopa. U dětí se objevuje nechutenství, bolesti břicha, zvracení a u vážnějších případů cyanóza.
Nález z fyzikálního vyšetření může být i normální nebo chudý. Kromě výše uvedených příznaků se vyskytuje i tachypnoe, tachykardie, hůře hmatatelná periferní pulzace, tromboembolické příznaky.
EKG změny jsou u pacientů s myokarditidou rozmanité. Až u ¼ pacientů je EKG nález normální
Často jsou popisovány nespecifické repolarizační změny, elevace nebo deprese ST úseku (úseku (změny v repolarizaci mohou napodobovat infarkt myokardu).
inverze T vln, prodloužení PQ a QT intervalu nebo QRS komplexu, patologické Q kmity, snížená voltáž QRS komplexu a komorové nebo supraventrikulární extrasystoly. Přítomny mohou být i blokády obou Tawarových ramének, AV blokády I. – III. stupně a různé typy supraventrikulárních a komorových arytmií.
Echokardiografické vyšetření má podobně jako EKG úlohu především ve stratifikaci a sledování stavu pacientů a má roli i ve vyloučení jiné příčiny obtíží a srdeční dysfunkce.
Množství popsaných nálezů je rozsáhlé a diagnózu myokarditidy dokonce nevylučuje ani normální ECHO nález.
Vyskytuje se regionální či globální poruchy kinetiky LK a případně i PK, dilatace srdečních oddílů, perikardiální výpotek a snížená diastolická i celková systolická funkce LK či PK.
RTG snímek hrudníku může zobrazit kardiomegalii a větší perikardiální výpotek, pleurální výpotek či městnání v plicním oběhu. Nález může být i normální.
Magnetická rezonance srdce je v současnosti hlavní neinvazivní vyšetřovací metodou pacientů s myokarditidou. Její výhody spočívají v tom, že je schopna zhodnotit strukturu a funkci srdce s větší přesností než ECHO, a především je využívána kvůli popisu tkáňových změn v myokardu, kdy je díky CMRI možné detekovat myokardiální edém, hyperemii myokardu v důsledku zánětlivého procesu, a hlavně nekrózu či v pozdějších fázích fibrózu myokardu. Pacientovi je při vyšetření pro průkaz nekrózy/fibrózy myokardu podávána gadoliniová kontrastní látka.
Významnou částí vyšetření je zhodnocení pozdního sycení gadolinium (LGE – late gadolinium enhancement), které zobrazuje myokardiální nekrózu nebo v pozdějších fázích fibrózu.
Pro zvýšení výtěžnosti vyšetření byla zpracována Lake Louise Criteria. Negativní výsledek CMRI ovšem diagnózu myokarditidy nevylučuje.
Laboratorní vyšetření je složeno vedle základních vyšetření i z detekce biomarkerů poškození myokardu, srdečního selhání a ukazatelů zánětu. Evropskou kardiologickou společností je doporučování testování antimyokardiálních protilátek, naopak není doporučeno rutinní sérologické vyšetření, kvůli jeho malému přínosu v diagnostice. V mnohých zdrojích je upozorňováno, že negativita ukazatelů zánětu a biomarkerů myokardiální nekrózy diagnózu myokarditidy nevylučuje.
Jako biomarkery myokardiální nekrózy se zjišťují hladiny troponinu T či I, kreatinkinázy (CK), především její myokardiální formy (CK-MB), případně i myoglobinu. U srdečního selhání se jako biomarker používá průkaz natriuretických peptidů B (BNP) nebo jejich prohormonu (pro-BNP).
EMB je invazivní vyšetřovací metoda, která je v mnohých zdrojích popisována jako zlatý standard v diagnostice myokarditidy i ZKMP, který definitivně potvrzuje diagnózu a má také významnou roli ve stanovení etiologie nemoci. Její indikace se ale na řadě pracovišť stále řídí doporučením Americké a Evropské kardiologické společnosti z roku 2007. Doporučována je především ve dvou klinických scénářích: 1. nově vzniklé srdeční selhání, trvající méně než dva týdny a spojené s velikostně normální nebo dilatovanou LK a hemodynamickou kompromitací. 2. u nově vzniklého srdečního selhání v trvání 2 týdnů až 3 měsíců spojeného s dilatací LK a nově vzniklými komorovými arytmiemi, AV blokádou II.-III. stupně, nebo u nemocných, kteří během 1-2 týdnů neodpovídají adekvátně na léčbu srdečního selhání.