Interleukin 1beta inhibitory jsou látky blokující účinek interleukinu 1beta. Tento interleukin je jednou z mnoha molekul, které se podílejí na regulaci imunitního systému. Zároveň má v případě narušené funkce imunity nemalou úlohu v rozvoji různých autoimunitních a kardiovaskulárních onemocnění.

Imunitní systém využívá ke své regulaci mnoho látek, především tzv. cytokiny, mezi které patří i interleukin 1beta. Ten je aktivován pomocí tzv. inflamazomu, což je struktura uvedená do činnosti např. kontaktem organismu s virem. Inflamazom následně aktivuje samotný interleukin 1beta, který funguje jako klíčová molekula pro podporu zánětlivé reakce.

Laboratorně bylo u myší i ze vzorků biopsie srdečního svalu pacientů s myokarditidou zjištěno, že jeden z inflamazomů aktivujících interleukin 1beta hraje v průběhu myokarditidy významnou roli. Inflamazom se zapojoval jak do aktivace interleukinu, tak do odumírání buněk srdeční svaloviny. Jeho množství navíc souviselo s tíží onemocnění. Úloha tohoto inflamazomu byla zkoumána i v případě srdečního selhání, kde taktéž sehrává svou roli.

Není tedy překvapující, že probíhají studie, které mají za cíl ovlivnit činnost interleukinu 1beta, respektive inflamazomu, který ho aktivuje, a to nejen u onemocnění srdce. V tomto i dalších článcích plánuji postupně představovat několik zástupců řadících se mezi interleukin 1beta inhibitory. Nyní se budu věnovat přípravku Canakinumab.

Canakinumab je protilátka proti interleukinu 1beta, která je používána v léčbě některých revmatologických onemocnění. Byla zkoumána také u pacientů s cukrovkou a poškozením cév či u pacientů po srdečním infarktu. V případě srdečního infarktu dle výzkumu vedlo užívání Canakinumabu ke snížení zánětlivého parametru CRP a snížení rizika opakování srdečního infarktu. Vedlejší účinky této terapie zahrnovaly především snížení počtu bílých krvinek a krevních destiček. U malého procenta pacientů se vyskytly těžší infekce. Celkově ovšem tato studie prokázala příznivý účinek Canakinumabu u určité skupiny pacientů po srdečním infarktu.

Jeho efekt u pacientů s myokarditidou nicméně zatím zkoumán nebyl. Jedná se ale o možnou slibnou terapii tohoto onemocnění, která bude dále zkoumána.

Na závěr si dovolím malou poznámku. Nemalá část výzkumu léčby myokarditidy se zaměřuje na látky ovlivňující a často částečně potlačující činnost imunitního systému, např. imunosupresivní léčba. Je dobré uvědomit si, že cílem této a dalších podobných terapií není zcela utlumit činnost imunitního systému, protože ta je pro zdraví lidského organismu životně důležitá. Cílem těchto léčeb je pouze pozměnit činnost imunitního systému tak, aby byl vývoj pacientova onemocnění co nejpříznivější, např. v situaci, kdy imunitní systém mylně považuje buňky srdeční svaloviny za cizorodé a napadá je, nebo když v srdci přetrvává chronický zánět či je intenzita činnosti imunitního systému příliš velká.

Autoři úvodního snímku: Jawahar Swaminathan and MSD staff at the European Bioinformatics Institute