ÚVOD
SARS-CoV-2, COVID-19, vektorová a mRNA vakcína – pojmy, se kterými se zcela jistě setkal každý z nás. Na internetu si můžeme přečíst desetitisíce článků, které se touto oblastí zabývají. Nemalé množství z nich bohužel obsahuje dezinformace nebo jsou přinejmenším zavádějící. I z tohoto důvodu jsem se rozhodl sepsat sérii osmi článků, která se bude věnovat onemocnění COVID-19 a vakcínám proti SARS-CoV-2. Především se zaměřím na souvislost COVID-19 s hlavním tématem těchto stránek, kterým je myokarditida, tedy zánět srdečního svalu. V následujících řádcích se Vám pokusím tuto problematiku uceleně a co možná nejsrozumitelněji přiblížit. Při jejich sepisování jsem se řídil daty z vědeckých publikací a studií. Tyto články se nevěnují všem oblastem souvisejícím s COVID-19, zaměřují se především na ty mediálně známé. Doufám, že Vám tyto články pomohou o trochu lépe se zorientovat v široké paletě informací, které o SARS-CoV-2 a COVID-19 máme. V prvním článku se věnuji obecným údajům o viru a způsobům jeho přenosu.
CO JE SARS-CoV-2 A COVID-19, A JAK SE PŘENÁŠÍ?
Obecně o SARS-CoV-2 a COVID-19
SARS-CoV-2 (z anglického severe acute respiratory syndrome coronavirus 2) a jím způsobené onemocnění COVID-19 (coronavirus disease 2019) vědci poprvé popsali na konci roku 2019 v čínském Wu-chanu. Odtud se nový koronavirus rozšířil do všech zemí světa. Patří do rodiny virů zvané koronaviry. Někteří zástupci této skupiny virů způsobují mírné záněty horních cest dýchacích, jiné zase vedou k těžkým infekcím jako SARS a MERS. SARS-CoV-2 je do značné míry podobný původnímu viru SARS (SARS-CoV-1) z let 2002 až 2004, nicméně se od něj v mnohých významných věcech přeci jen odlišuje.
Jako každý vir, ani SARS-CoV-2 není živým organismem. Bez svého hostitele, například člověka, není schopen replikace („množení“). Virová částice, která je v případě SARS-CoV-2 veliká zhruba 100 nanometrů (až 1000x menší, než je tloušťka lidského vlasu), se skládá z genové informace v podobě RNA, několika enzymů a obalu z tuků a bílkovin. Jednotlivé části viru mají své úlohy. RNA je nositelkou genetické informace (podobně jako DNA u člověka), která se v hostitelské buňce nejen replikuje („nakopíruje“), ale slouží i jako návod pro tvorbu dalších částí viru. K nim patří třeba bílkoviny odpovědné za samotnou replikaci viru či sloužící viru k tomu, aby si podmanil metabolismus buňky hostitele. Tím docílí toho, že buňka vytváří přednostně částice potřebné pro stavbu a fungování viru (S-protein, M-protein, E-protein a další). Tato činnost buňky hostitele poškozuje.
Vstup do buňky zajišťuje koronaviru tzv. S (spike) protein. K tomu, aby se viry dostaly dovnitř hostitelské buňky, využijí nějakou z bílkovin, která se alespoň na určitých buňkách lidského těla běžně vyskytuje. Jakmile se protein na povrchu viru setká s bílkovinou na hostitelské buňce, zjednodušeně na principu „zámku a klíče“, dojde k navázání a vstupu viru do buňky. Takovým „zámkem“ je pro SARS-CoV-2 protein ACE2. Ten sehrává důležitou roli v regulaci krevního tlaku a zároveň se, s výhodou pro nový koronavirus, nachází na mnohých buňkách lidského těla – v ústní a nosní dutině, v plicích, buňkách cév a srdce, ve varlatech, na buňkách střeva, ledvin a na dalších místech.
S-protein je zároveň tou částí viru, která vědce a lékaře velice zajímá v souvislosti s mutacemi a vakcínami. Při každém přepisu genetické informace viru dochází k chybám. Většina z nich je pro vir nevýznamná, některé z nich mu naopak škodí. Jsou ovšem mutace, díky kterým vir získá oproti svým předchůdcům výhodné vlastnosti – především v podobě vyšší infekčnosti, kdy se vir snadněji přenese na jiného hostitele. Na základě těchto mutací se pak pojmenovávají jednotlivé varianty viru, v případě SARS-CoV-2 je to alfa, beta, gama, delta atd. Tyto změny tedy pro nás, hostitele nového koronaviru, nejsou vždy dobrým znamením. Mutace totiž mohou vést nejen k vyšší nakažlivosti viru, ale mohou mu přidat i další vlastnosti, třeba snazší únik před protilátkami vzniklými po prodělané nemoci a vakcinaci. Čím více hostitelů má vir k dispozici, tím větší má prostor pro replikaci a pro vytváření nových mutací, což je jednou z mnoha nevýhod přirozeného prodělání infekce.
Přenos, inkubační doba a reprodukční číslo
O tom, jak velmi je SARS-CoV-2 nakažlivý, vypovídá reprodukční číslo (R-číslo). To říká, kolik lidí dokáže v průměru infikovat jeden nakažený. Je ovlivněné mnoha faktory, mj. dodržováním hygienických opatření. U původní varianty viru se toto číslo pohybovalo kolem 3, což se změnilo s příchodem varianty delta s R-číslem 5 až 8. To z ní činí jeden z nejinfekčnějších virů, které známe.
Než se dostaneme k tomu, jak se nový koronavirus přenáší, je vhodné napsat něco málo k pojmu inkubační doba. To je čas od doby vstupu viru (nebo obecně jakéhokoliv patogenu) do organismu do (po rozvoj prvních příznaků) rozvoje prvních příznaků. U COVID-19 kolísá v rozmezí od 2 do 14 dnů. Brzdění šíření SARS-CoV-2 je komplikováno několika skutečnostmi, pokud samozřejmě nepočítáme jeho vysokou nakažlivost. Jednou z nich je skutečnost, že nakažený jedinec je dle výzkumů infekční už i dva dny před rozvojem prvních příznaků nemoci, tedy ještě v průběhu inkubační doby. Další jsou asymptomatičtí pacienti (bez rozvoje příznaků nemoci), mezi které často patří tzv. superpřenašeči, což jsou takoví jedinci, kteří nakazí i několik desítek až stovek lidí. Dle různých studií mají asymptomatičtí jedinci podobné virové nálože („množství viru“) jako ti se symptomy. Z toho důvodu je důležité důsledné dodržování hygienických opatření a případně i preventivní testování, obzvláště v situaci, kdy víme, že jste se setkali s nakaženým.
Jak se nový koronavirus nejčastěji šíří? Obecně se viry mohou šířit několika způsoby – třeba kapénkami, aerosolem, přímým kontaktem nebo přes předměty, kterých se dotýkal nakažený. Studie prokázaly, že SARS-CoV-2 je schopen přežít na různých površích, na které např. předtím nakažený člověk nakašlal. V závislosti na materiálu se jedná o několik hodin až dní, nejčastěji se udává, že přežije na površích zhruba 3 dny. Přesné procento infekcí přes povrchy není známo, určitě ale není převládajícím způsobem přenosu. Velice jednoduchou ochranu před tímto typem nákazy představuje pravidelné mytí anebo dezinfekce rukou, případně povrchů. Za nejčastější způsob přenosu se považuje infekce přes kapénky a aerosol. Obé obsahuje virové částice, ale liší se ve velikosti, což je zásadní. Kapénky jsou schopné při mluvení i kašli doletět 2 až 3 metry daleko. Čím větší jsou, tím rychleji a dříve padají k zemi. Ve vzduchu tedy vydrží maximálně několik minut. Větším problémem jsou částice aerosolu, které jsou mnohem menší a lehčí než kapénky, takže neklesají tak ochotně k zemi a ve vzduchu vydrží v závislosti na situaci několik desítek minut až hodin. Problém představují hlavně v uzavřených a nevětraných prostorách, ovšem nejen tam. Je tedy možné se např. nakazit i v situaci, kdy vstoupíme do nevětrané místnosti nějakou dobu poté, co v ní byl nakažený (za předpokladu, že nikdo v této situaci neměl ochranu dýchacích cest). Pro snížení rizika nákazy je tedy důležité nejen pravidelné větrání prostor, ale především řádně nasazená rouška či respirátor, tj. nasazená tak, aby zakrývala ústa i nos. Pokud jsou zakrytá jen ústa, nebrání dostatečně úniku kapének a aerosolu z ústní, a především nosní dutiny. Ohledně účinnosti roušek a respirátorů bylo publikováno již mnoho článků, které potvrzují, že tyto ochranné pomůcky skutečně velice významně snižují nejen riziko přenosu, ale i nákazy. Nejlepší výsledky mají přitom respirátory.
Další článek bude věnován projevům, diagnostice a léčbě COVID-19.
Autoří obrázků: Alissa Eckert, MS; Dan Higgins, MAM; Vega Asensio; Morawska & Cao
